Významná onemocnění

Panleukopénie, též zvaná kočičí mor, je silně virulentní onemocnění s inkubační dobou 2–10 dní postihující pouze kočky. Onemocnění mívá zpravidla velmi rychlý průběh a může připomínat otravu. Projevuje se současnými prudkými průjmy a zvracením, velmi často končí smrtí zvířete. Lze proti němu očkovat.

Nemoc způsobuje kočičí parvovirus, který napadá výstelku trávicího traktu, způsobuje vředy a rozpad výstelkového epitelu. Zároveň se snižuje množství bílých krvinek, což zhoršuje imunitu zvířete. Nákazu si mezi sebou zvířata většinou předávají přes sekrety, kterými se kontaminuje například voda k pití. Postižené zvíře zvrací, má vodnatý průjem, mnohdy je ve stolici krev, nejí a nepije. Pokud je nákaza slabší, je možnost vyléčení. Nakazí-li se březí kočka, většinou potratí. Pokud se narodí živá koťata, mívají postižený mozeček, následkem čehož mají zhoršenou koordinaci pohybu nebo mohou být i slepá.

Virové onemocnění způsobující tzv. kočičí rýmu nebo též kočičí chřipku. Choroboplodných zárodků, které způsobují kočkám obdobné potíže, je vícero a bez výtěru a kultivace jsou od sebe prakticky k nerozeznání. Herpesvirus je mezi nimi však jeden z nejčastějších a společně s kalicivirózou je herpesviróza příčinou 80 % všech kočičích rým. Je to nakažlivá nemoc, která se přenáší přímým kontaktem mezi kočkami.

Herpesviróza se nejčastěji projevuje horečkou a apatií, výtokem z nosu a zánětem spojivek. Nejnebezpečnější je nemoc pro malá koťata a také pro jinak oslabené kočky, například při podvýživě, začervení či infekci FIV nebo FeLV. Kromě akutní formy existuje i forma chronická, která nejčastěji postihuje oči. Na člověka ani na jiná zvířata než je kočka nemoc přenosná není.

Virové onemocnění koček způsobující tzv. kočičí rýmu nebo kočičí chřipku. Choroboplodných zárodků, které u koček vyvolávají podobné potíže, je spousta a nemoci, které způsobují, jsou bez výtěrů a kultivace od sebe k nerozeznání. Nicméně kalicivirus, společně s herpsevirem, má na svědomí 80 % všech kočičích rým. Kaliciviróza je silně nakažlivá nemoc, která se přenáší nejčastěji přímým kontaktem mezi kočkami. Nejčastěji se projevuje horečkou, kýcháním, výtokem z nozder a nechutenstvím. Nebezpečná může být nemoc zvláště u jinak oslabených koček, při podvýživě, začervení, infekci FIV nebo FeLV, u kterých může přejít v zápal plic. Existuje i velmi nebezpečný kmen viru, který je původcem systémové kalicivirózy s vysokou úmrtností nakažených zvířat. Na člověka ani na jiná zvířata než kočka nemoc přenosná není.

Virus kočičí leukemie je jedním z nejdůležitějších virů u koček. Přibližně u 1/3 koček, které přišly s tímto virem do kontaktu, se vyvine onemocnění, které v naprosté většině případů končí smrtí zvířete. Virus patří do skupiny retrovirů, napadá imunitní systém a projevuje se řadou klinických příznaků, od těžkého oslabení imunity po tvorbu nádorů. Onemocnět mohou pouze kočky, virus není přenosný na člověka ani na jiné druhy zvířat.

Virus napadá imunitní systém, takže se onemocnění může dále vyvíjet jako ztráta imunity, kočka se stává vnímavá pro kteroukoli infekci, vzniká chudokrevnost nebo se začnou tvořit nádory různě po těle (podkoží, mízní uzliny, střeva…) Průběh nemoci je různý. Kočka se nakazí, nemoc se u ní rozvine a následně zemře, nebo u ní onemocnění probíhá chronicky, kdy se střídají období klidu s obdobími s projevy onemocnění, nebo se stane nositelem viru (bacilonosičem) po několik let než se nemoc projeví.

Nakažená novorozená koťata umírají před dosažením 2 měsíců věku, u koťat do 8 týdnů věku má onemocnění velmi rychlý průběh a vždy končí úmrtím kotěte. Kočky starší 6 měsíců dokáží s infekcí dočasně bojovat, mohou se tak po několik měsíců zdát zdravé, ale většinou do 3 let od nakažení nemoci podlehnou.

Bakteriální onemocnění horních cest dýchacích, které spadá do tzv. komplexu kočičí rýmy nebo též kočičí chřipky. Je to časté onemocnění, zodpovědné za 5–30 % všech případů rýmy koček. Nemoc je typická především chronickým zánětem spojivek a zánětem sliznice nosní a ústní dutiny. Nemoc sama o sobě není příliš nebezpečná a mírné formy do několika týdnú odezní, ale při sekundární infekci se může rozvinou hnisavý zánět spojivek s rizikem poškození oka a neléčené infekce mohou přetrvávat měsíce.

Kočičí chlamydie jsou též možným původcem mírných infekčních zánětů spojivek u lidí.

Jedná se o virové onemocnění koček, jehož původcem je koronavirus. Onemocnění postihuje zpravidla koťata a mladé kočky do dvou let věku. Nedostatečná funkce imunitního systému může být rovněž predisponujícím faktorem FIP (stres, léčba kortikoidy, přidružená onemocnění apod.).

Ve většině případů má letální průběh.

• Efuzivní (vlhká) forma je typická výpotkem v břišní, případně hrudní dutině, ztíženým dýcháním, zvětšením břicha, horečkou, nechutenstvím. Je to dáno tvorbou komplexů protilátky a viru, které následně aktivují buňky imunitního systému. Následuje uvolňování mediátorů zánětu a dochází k vaskulititě.
• Při neefuzivní (suché) formě dochází k vyššímu stupni odpovědi imunitního systému, který částečně omezí zánětlivou reakci. Tvoří se ložiska fibrinu tzv. pyogranulomy na povrchu orgánů. Při této formě jsou častější neurologické příznaky onemocnění jako nekoordinované pohyby končetin, křeče, tremor, parézy končetin, dále změny na očích – krev nebo hnis v oční komoře, uveitida apod.
• Smíšená forma

Koronaviry zahrnují skupinu virů, které mohou způsobovat jak onemocnění projevující se průjmy (enterální koronaviry), tak onemocnění FIP. Pro vznik FIP je nezbytná mutace koronaviru ve střevě. Koronavirus proniká do organismu oronasální cestou, po jeho pomonožení (převážně ve střevě) dochází k viremii. Infekce odezní většinou bez klinických potíží, případně se může objevit průjem. Zvíře, které se nakazilo, se může stát nosičem, i když samo žádné potíže nemá. Pro vznik FIP je nezbytná mutace koronaviru v hostiteli, čímž je virus změněn a je mu umožněn vstup do tzv. makrofágů, které se šíří po celém těle a aktivují další buňky imunitního systému. Imunitní komplexy jsou pak příčinou imunitně zprostředkované vaskulitidy.

Zmutovaný virus se z těla nevylučuje, případný přenos je možný pouze transplacentární cestou. FIP tudíž není nakažlivým onemocněním. Je možný přenos koronaviru, nikoliv viru, který způsobí FIP. Přenos koronavirů se uskutečňuje přímým kontaktem, pozřením, vdechnutím, dále chovatelskými pomůckami, sdílením misek, sekrety, trusem apod. Virus přežívá v prostředí až 2 měsíce.

Vzteklina je zoonotické virotické onemocnění postihující jak člověka, tak domácí i divoké savce. Pokud dojde k onemocnění, virus způsobuje neurologické poruchy, doprovázené změnami chování. Zpravidla pes, který je jinak klidné povahy, se stává zuřivým a extrémně agresivním a napadá ostatní zvířata nebo lidi ve svém okolí. Tato fáze se však nemusí projevit takto typicky. Změny v chování a zuřivost později mohou doprovázet pohybové poruchy včetně úplného ochrnutí. Pokud jednou dojde k projevem onemocnění, je vzteklina smrtelným onemocněním jak pro zvířata, tak pro člověka.

Jak dojde k nakažení?

Virus se přenáší na zvířata a člověka přímým kontaktem se slinami infikovaného zvířete (např. kousnutím, škrábnutím, olíznutím poraněné kůže nebo sliznice). V Evropě hrají lišky klíčovou roli v přenosu vztekliny na domácí masožravce a každoročně umírají lidé (nejčastěji děti) po poranění psem (nebo kočkou) postiženými vzteklinou. Také netopýři mohou přenášet vztekliny a mohou nakazit psy, i když jsou drženi doma.

Jak chránit psa proti vzteklině?

Očkování je nejúčinnější způsob zabránění rizika tohoto smrtelného onemocnění.

Další virové onemocnění, které je vysoce nakažlivé a často smrtelné. Mezi nejčastější příznaky patří poruchy dechu, výtoky z očí a nosu, kašel, zvracení a průjem (může být i krvavý) a často i nervové poruchy. Pokud štěně (může však postihnout i dospělé psy včetně seniorů) překoná úvodní atak virového původce, dostavují se ve většině případů dlouhodobé následky, jako např. deformace chrupu, nervové záškuby (tiky) nebo dispozice k opakovaným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúspěšná, nástup nervových komplikací signalizuje jednoznačně nepříznivou prognózu.

Jak dojde k nakažení?

Případy psinky se nejčastěji vyskytují v průběhu vlhkého a chladnějšího počasí (psi mohou být nakaženi kontaktem s psinkovým virem přímo na ulici), protože virus je schopen za takovýchto podmínek přežívat ve venkovním prostředí. Navíc mohou být psi nosiči viru a přímo nakazit ostatní psy bez ohledu na stávající podmínky prostředí.

Jak chránit psa proti psince?

Proti probíhajícímu onemocnění neexistuje jednoznačně účinná léčba a pokud pes překoná akutní formu, zůstávají trvalé následky. Účinná ochrana spočívá jedině v prevenci a tou je očkování.

Parvoviróza je rovněž označována jako nakažlivý hemoragický zánět žaludku a střev. Jde pravděpodobně o nejzávažnější a u štěňat nejčastější infekční chorobu psů. Může představovat vážný problém, stále se vyskytující kdekoliv, vzhledem k extrémní odolnosti a nakažlivosti původce. Nástup onemocnění bývá náhlý, doprovázený zvracením a zapáchajícími krvavými průjmy, způsobujícími rychlou dehydrataci a kolaps. Virus může rovněž atakovat srdce. K úhynu štěněte dochází velmi rychle, někdy již během 24 hodin.
Čím je postižené zvíře mladší, tím bývá nemoc závažnější. Některá plemena, jako např. rotvajler, dobrman a pinčové, vykazují mimořádnou senzitivitu k psímu parvoviru. Pokud přijdou do kontaktu s virem, mívá u nich onemocnění nejčastěji smrtelný průběh.

Jak dojde k nakažení?

Zvířata jsou chráněna proti řadě infekčních nemocí protilátkami, které mláďata získávají s mateřským mlékem (mlezivem) v prvních hodinách života. Tato ochrana mateřskými protilátkami trvá do věku 2–3 měsíců. To je důvod, proč se štěňata stávají vnímavými vůči parvoviróze kolem 8. týdne věku. Tento virus je natolik rezistentní, že k jeho přenosu z venkovního prostředí může dojít i nepřímo (např. na botách, oděvu či rukou) – ani štěně držené pouze doma nemusí být tedy nákazy uchráněno. Prakticky neexistuje možnost úplné desinfekční ochrany proti tomuto viru… hrozba nakažení štěněte je tedy poměrně vysoká

Jak chránit psa proti parvoviróze?

Nejlepší ochranou je očkování. Vakcíny proti parvoviróze jsou bezpečné a mimořádně účinné, pokud nejsou neutralizovány přetrvávajícími mateřskými protilátkami z mleziva. Tuto skutečnost musí respektovat vakcinační schéma, a proto se primovakcinace nezahajuje hned po narození. Existuje řada různých vakcín proti parvoviróze, ale jejich účinnost může být rozdílná. Nejlepší ochranu poskytují vakcíny se zvýšenou imunizační schopností.

Jde o virové onemocnění podobné lehké chřipce, které zpravidla mívá mírný průběh. Při oslabení zvířete však může způsobit vážnější zdravotní problém, zejména pokud se k infekci přidruží další virové či bakteriální zárodky. Výsledkem společného působení několika infektů v kombinaci s parainfluenzou je tzv. psincový kašel, který se projevuje především v podmínkách chovných stanic, útulků nebo zařízeních s větší koncentrací zvířat. Možným místem nákazy mohou být i kynologické akce, soutěže a výstavy, také na cvičištích se psincový kašel může objevovat, především v chladnějších obdobích roku. Nejčastějším bakteriálním spolupůvodcem tohoto onemocnění je bordetella bronchiseptica (příbuzná původci černého kašle u člověka), proti níž je možné v kombinaci s parainfluenzou očkovat vakcínou Pneumodog.

Infekční hepatitida je onemocnění, způsobené adenovirem, který napadá játra a další orgány jako ledviny. V akutních případech může dojít k úhynu zvířete za 24–36 hodin po infekci. Pes ztrácí nejprve chuť k jídlu, projevuje se apatie a únava v souvislosti s nastupující horečkou, obvyklé bývá i zvracení a průjem, někdy se  může objevit žloutenka (žluté zbarvení sliznic) a případně i drobné krváceniny na sliznicích. Psi, kteří se uzdraví, se stávají nosiči a mohou šířit virus prostřednictvím moče po dobu několika následujících měsíců a potenciálně infikovat další psy.

Jak dojde k nakažení?

Infikovaní psi a divoká zvířata jako lišky mohou šířit virus močí. Ten je přitom velmi rezistentní v prostředí a psi se mohou nakazit i při pouhém pohybu v oblasti znečištěné kontaminovanou močí.

Jak chránit psa proti hepatitidě?

Očkování proti psí adenoviróze navozuje rychle extrémně silnou ochranu proti tomuto onemocnění.

Leptospiróza psů je onemocnění způsobené bakterií Leptospira, vyskytující se v kontaminované vodě. Existuje několik kmenů leptospir, které jsou patogenní pro psy, z nichž některé jsou více, jiné méně nebezpečné. Hlavní příznaky se objevují za 3–5 dní po nakažení. Nejprve se dostavují příznaky horečky s nechutenstvím a celkovou depresí, později známky vyčerpání a neochoty k pohybu. V nejzávažnějších případech pes hyne za příznaků krvácivého syndromu a následkem selhání ledvin za několik dnů. Diagnóza je obtížná.

Jak dojde k nakažení?

Nejčastěji jsou leptospiry vylučovány hlodavci a psy močí. Bakterie přechází přes kůži psa při brouzdání vody kontaminované močí potkanů či krys nebo pitím takovéto vody (stojaté tůně, kaluže, apod…).  Nejzávažnějšími kmeny u psa jsou Leptospira icterohaemorrhagiae a Leptospira canicola. Tyto kmeny nejsou patogenní pouze pro psy, ale také pro lidi. Lidé tak mohou být kontaminováni kontaktem s močí jejich vlastního psa… a tyto choroby mohou mít u člověka dokonce závažnější průběh než u psa.

Jak chránit psa proti leptospiróze?

Očkování může chránit proti 2 nejnebezpečnějším kmenům leptospir u psa. Neexistuje však vakcína, která by chránila proti všem kmenům. Kritériem pro volbu vakcíny není pouze preventivně zabránit propuknutí nemoci u psa, ale eliminovat i případné vylučování bakterií močí. Existuje několikero vakcín, poskytujících solidní imunitu proti těmto dvěma vysoce patogenním kmenům, ale jen část z nich je schopna zabránit vylučování bakterií u psa, u něhož neprobíhá zjevné onemocnění.

Vzteklina je zoonotické virotické onemocnění postihující jak člověka, tak domácí i divoké savce. Pokud dojde k onemocnění, virus způsobuje neurologické poruchy, doprovázené změnami chování. Zpravidla pes, který je jinak klidné povahy, se stává zuřivým a extrémně agresivním a napadá ostatní zvířata nebo lidi ve svém okolí. Tato fáze se však nemusí projevit takto typicky. Změny v chování a zuřivost později mohou doprovázet pohybové poruchy včetně úplného ochrnutí. Pokud jednou dojde k projevem onemocnění, je vzteklina smrtelným onemocněním jak pro zvířata, tak pro člověka.

Jak dojde k nakažení?

Virus se přenáší na zvířata a člověka přímým kontaktem se slinami infikovaného zvířete (např. kousnutím, škrábnutím, olíznutím poraněné kůže nebo sliznice). V Evropě hrají lišky klíčovou roli v přenosu vztekliny na domácí masožravce a každoročně umírají lidé (nejčastěji děti) po poranění psem (nebo kočkou) postiženými vzteklinou. Také netopýři mohou přenášet vztekliny a mohou nakazit psy, i když jsou drženi doma.

Jak chránit psa proti vzteklině?

Očkování je nejúčinnější způsob zabránění rizika tohoto smrtelného onemocnění.

Lymská borelióza je nejčastějším onemocněním lidí a psů přenášené klíšťaty. Původcem onemocnění je bakterie Borrelia spp., která cirkuluje mezi divoce žijícími zvířaty (hlodavci, lesní zvěř). Hlavním přenašečem borrelií je klíště obecné a některé druhy krevsajícího hmyzu (blechy, komáři, mouchy, vši). Přenos borrelií z klíšťat na psa se děje během sání krve klíštětem – borrelie se dostanou do kůže psa, kde se pomnoží, a následně se šíří do těla zvířete. Onemocnění se projevuje náhlým kulháním, většinou až za několik týdnů po infekci. Zpravidla bývá postižen jeden nebo více kloubů, které mohou být zduřelé, na pohmat bolestivé. Teplota bývá mírně zvýšená. Zjištěna může být i bolestivost svalů, zduření mízních uzlin, nechutenství a letargie. Těžké formy boreliózy postihují srdce, nervový systém, ledviny.

Onemocněním jsou velmi ohroženi psi přicházející do styku s klíšťaty (tj. lovečtí a služební psi, chovní psi, psi z rizikových oblastí). Borelióze je možné předcházet každoročním očkováním psa nejlépe v předjaří před sezónou výskytu klíšťat. Kromě očkování je důležité odstraňovat po procházkách přírodou klíšťata ze srsti a kůže psů a provádět pravidelné ošetření psů před ektoparazity pomocí antiparazitárních obojků nebo spotů, které zvířata ochrání nejen proti klíšťatům, ale i proti blechám.

Tetanus je onemocnění zvířat i člověka vyvolané toxinem, který se tvoří v organismu během vegetativního růstu bakterie Clostridinum tetani v anaerobních podmínkách (tj. v prostředí bez kyslíku). Původce onemocnění vytváří v přítomnosti kyslíku spóry, které jsou velmi odolné vůči horku, suchu, dezinfekčním prostředkům a mohou přežívat i několik let. Velké množství spor Clostridinum tetani se nachází v půdě, obzvláště na farmách – běžně se totiž vyskytuje v trusu koní a krav.

Zvíře, ale také i člověk, se nejčastěji nakazí kontaminací rány touto bakterií. Vstupní branou infekce jsou nejen rány bodné, způsobené špinavým, rezavým kusem železa či drátu, ale i rány chirurgické, hluboká nebo hnisavá poranění. U psů jsou významnou vstupní branou infekce obnažené zubní alveoly při výměně zubů ve stáří 3–7 měsíců.

Klinické příznaky u psa můžeme pozorovat za 5 až 14 dnů po proniknutí původce do organismu. Onemocnění u psa se projevuje tuhnutím končetin, topornou chůzí, potížemi při vstávání a lehání, ocas bývá odtažen od těla. Dostavují se křeče žvýkacích svalů (ztížené přijímání krmiva), slinění, křeče ušních svalů, změna výrazu tváře, výhřez třetího víčka, zrychluje se dech, zvyšuje se tělesná teplota. Zvíře je podrážděné, lekavé. K úmrtí jedince dochází v důsledku dechového selhání, které je způsobeno ztuhnutím mezižeberního svalstva, nebo centrální zástavou dechu.